Kroniky "Kodžiki" a "Nihonšoki", které byly sepsány v letech 712 a 720. Obě zachycují dobu od stvoření světa až do sedmého století našeho letopočtu
a obsahují kromě starých pověstí a legend, tradovaných do té doby ústně anebo ve spisech, jež se nedochovaly, i mnoho konkrétních historických záznamů,
jejichž věrohodnost narůstá teprve ke konci textu - při popisování údobí nepříliš vzdáleného od doby, kdy byly tyto kroniky sepsány.
Obě kroniky představují významné literární památky, a proto se s nimi i dnes během školních let podrobně seznamují všichni Japonci.
Jejich znalost je užitečná i pro cizince, kteří se zajímají o japonskou kulturu a šintoismus. Proto zde ve volné podobě podle
Záznamů o dávných věcech "Kodžiki" uvedeme hlavní část ústředního mýtu o vzniku Japonska.
Kronika začíná líčením vzniku vesmíru: Když se Nebe a Země počaly oddělovat, zavládl chaos. Tehdy se na vysoké nebeské pláni zrodili první tři
bohové - Ame no minakanuši (Bůh, který je ve středu Nebeského světa), Takamimusubi a Kammimusubi - a o něco později další dva bohové.
Všichni žili sami bez družek a jejich těla byla neviditelná . Země byla tehdy ještě beztvará a vypadala jako olejovitá kaše nebo rosolovitá medúza
plovoucí na vodní hladině. Postupně se však v ní oddělila suchá zem od mořské vody, močály vyschly a vytvořila se rozlehlá planina. Tehdy se i na Zemi
zrodilo sedm generací bohů. Nejznámějšími se z nich stali Izanagi a jeho žena Izanami.
Nebeští bohové darovali Izanagimu a Izanami oštěp vykládaný drahými kameny a přikázali jim dokončit rodící se Zemi tak, aby ji mohli obývat lidé.
Izanagi a Izanami uposlechli. Vstoupili na vznášející se nebeský most a začali z něj oštěpem míchat mořskou vodu. Když oštěp vytáhli, slané kapky stékající
z jeho hrotu ztuhly a vytvořily ostrov Onokoro. Oba bozi pak sestoupili z mostu na tento ostrov a vystavěli v jeho středu veliký sloup a poblíž krásný palác.
Izanagi se tehdy zeptal své ženy: "Jaký tvar má tvé tělo?" a ona mu odpověděla: "Má dobrý tvar, ale na jednom místě mu něco chybí." Nato jí Izanagi řekl:
"Také moje tělo má dobrý tvar. Ale na jednom místě mu naopak něco přebývá. Měli bychom se tedy spojit a zplodit potomstvo." Izanagi pak vykročil zleva podél
sloupu a Izanami zprava. Když se uprostřed střetli, Izanami řekla: "Jsi opravdu správný muž," a Izanagi odpověděl: "A ty jsi správná žena."
Pak ale dodal: "Není dobře, když žena mluví první."
Izanagi a Izanami tímto způsobem zplodili potomka, ale byla to pijavice bez kostí. Dali ji proto na vodu do člunu z rákosu a proud ji odnesl pryč.
Pak zplodili ostrov Awadžima, ale ani ten se jim nepovedl a rovněž jej nepřijali za své dítě. Byli z toho smutní, a tak se obrátili o pomoc k nebeským bohům.
Ti jim řekli: "Děti se vám nevydařily proto, že jako první promluvila žena. Vraťte se zpět a zkuste to znovu!"
Izanagi a Izanami uposlechli. Vrátili se na ostrov Onokoro a opět šli proti sobě kolem sloupu. Tentokrát ale řekl Izanagi jako první: "Jsi opravdu správná žena,"
a teprve pak mu Izanami odpověděla: "A ty jsi správný muž." Pak stejným způsobem pokračovali a zplodili takto celkem osm ostrovů. Vytvořili tak zemi,
kterou pojmenovali Ójašimaguni - Velká země četných ostrovů.
Když byla božská dvojice hotová s tvořením ostrovů, začala plodit bohy, kteří je měli osídlit. Izanami porodila šest strážných bohů, boha moří, boha hor,
boha stromů a mnoho dalších. Třicátý pátý byl bůh ohně. Při jeho porodu se ale Izanami smrtelně popálila a zemřela. Zoufalý Izanagi pohřbil svou družku
na hoře Hiba a z jeho slz se přitom zrodila bohyně Nakisawame. Po pohřbu tasil Izanagi meč a uťal hlavu svému synovi, který při zrození zavinil smrt Izanami.
Z jeho krve se zrodilo osm bohů a dalších osm se jich zrodilo z různých částí jeho těla.
Izanagi se ale se smrtí své milované Izanami stále nemohl smířit, a vydal se proto za ní do podsvětí, do říše Jomocukuni, kam nesmí vstoupit žádný živý tvor.
Když bohyně vyšla z brány záhrobního paláce, Izanagi jí řekl: "Má drahá ženo, naše práce ještě není dokončena. Potřebuji tvou pomoc. Musíš se vrátit."
Izanami odpověděla: "Již jsem okusila záhrobní potravu a mé tělo je pro tebe nečisté. Jsem ale velice ráda, že jsi za mnou přišel. Pokusím se poprosit
záhrobní bohy, jestli by mne nepustili zpátky na zem. Zatím zde čekej, ale v žádném případě se nepokoušej spatřit mé tělo."
Izanagi zůstal venku před vchodem do paláce, avšak čekání se mu zdálo příliš dlouhé. Nakonec neodolal, zažehl oheň a vstoupil dovnitř. Tam ke své hrůze
uviděl mrtvé tělo Izanami, v němž se to již jen hemžilo drobnými červy. Tento pohled jej smrtelně vyděsil, a proto se otočil a začal prchat pryč od
podsvětního paláce zpátky na zem. Izanami se však cítila pokořena, že ji muž spatřil v takovémto stavu, a začala jej i se záhrobními božstvy pronásledovat.
Dostihla ho ale až na samém pomezí říše mrtvých - u průsmyku Jomocuhirasaka. Izanagi zatarasil cestu obrovským balvanem, a když se pak ocitli se svou
ženou proti sobě, každý na jedné straně hranice, Izanami řekla: "Protože ses takto zachoval, každý den připravím o život tisíc lidí z tvé země a vezmu
si je k sobě." Izanagi jí odpověděl: "Jestli opravdu uděláš něco tak strašného, já se postarám o to, aby u mne každý den mohly ženy porodit tisíc pět set dětí."
A tak se opravdu stalo. Izanami pak přijala jméno Jomocuókami, což znamená Velká bohyně říše mrtvých. A balvan na cestě do podsvětí je také dosud na svém místě.
Říká se mu Čigaeši no ókami - Velké božstvo zahánějící na útěk.
Izanagi si po návratu domů uvědomil, že se vrátil z nečisté krajiny, a že tedy musí vykonat v řece očistný obřad. Ze šatů, které odložil, se zrodilo dvanáct bohů.
A dalších čtrnáct jich přišlo na svět, když se koupal. Tři z nich označil Izanagi za své vznešené děti. Byla to Amaterasu, zrozená, když si umýval levé oko,
Cukujomi, zrozený z pravého oka, a Susanoo, zrozený při umývání nosu.
Nejdříve oslovil Izanagi dceru Amaterasu. Dal jí náhrdelník, který měl na krku a řekl jí: "Budeš bohyní Slunce a místo mne se staneš vládkyní na Vysoké nebeské
pláni." Pak dodal: "Cukujomi, ty se staneš vládcem záhrobní říše a ty, Susanoo, panuj nad moři."
Amaterasu i Cukujomi splnili otcovo přání, ale divoký Susanoo se vlády nad moři ujmout nechtěl. Nakonec odešel za Amaterasu na Vysokou nebeskou pláň a přemluvil
ji, aby s ním zplodila řadu dalších bohů. Postupem doby se ale choval stále divočeji a začal v zemi působit obrovské škody. Zničil hráze mezi rýžovišti,
výkaly znečistil palác, v němž žila Amaterasu, a způsobil smrt nebeské tkadleny. Amaterasu se nakonec rozhněvala a skryla se v hluboké jeskyni, odkud nechtěla
vyjít ven. Celý okolní svět se ponořil do hluboké tmy. Pomocí zrcadla a dalších neobvyklých předmětů se však nakonec podařilo bohyni vylákat z úkrytu a s ní se
opět vrátilo i světlo.
Bůh Susanoo byl za trest poslán do vyhnanství do Země četných ostrovů v kraji Izumo. Bylo to zcela pusté a neobydlené místo, ale jednoho dne tam Susanoo přece
jen objevil plačícího starého muže a jeho ženu. Zjistil, že to jsou potomci pozemských bohů, jimž nestvůrný osmihlavý drak každoročně zabil jednu dceru a nyní
si má přijít pro poslední - osmou. Susanoovi se lstí podařilo draka zabít a v jeho hřbetu nalezl zaseknutý dlouhý ostrý meč. Tělo mrtvého draka v té chvíli
zahalila mohutná oblaka, a proto byl meč nazván Ama no murakumo no curugi - Nebeský meč mohutných oblaků. Později se stal známý jako Meč, který seká trávu
(Kusanagi no curugi) podle události z bojů legendárního hrdiny Jamatotakerua s Ainy. Jamatotakeru se tehdy díky svému meči vysekal z ohně, když kolem něho
Ainové zapálili vysokou trávu. Dnes je podle tradice tento meč uchováván ve svatyni Acuta v Nagoji. Podobně jako zcadlo bohyně Slunce v Ise jej však smí
na vlastní oči spatřit pouze císař.
Susanoo tehdy tento bájný meč věnoval své sestře bohyni Amaterasu a sám se oženil s onou dívkou z Izumo, které zachránil život před drakem. V kronice Kodžiki
se pak podrobně rozvádějí osudy Susanoových synů, vnuků a pravnuků, kteří vládli na zemi v kraji Izumo. Nejznámější se stal jeho potomek v páté generaci
- Ókuninuši, který se proslavil mnoha vynikajícími a hrdinskými činy. Bohyně Slunce Amaterasu si však přála, aby se vlády v Zemi četných ostrovů ujal její
vlastní vnuk Hikoho no Ninigi. Ókuninuši nakonec dobrovolně slíbil Amaterasu poslušnost a vzdal se vlády nad pozemskými ostrovy. Uchýlil se do svatyně na břehu
Tagiši v kraji Izumo, kde je uctíván dodnes.
Ninigi dostal od své babičky Amaterasu před odchodem dolů na zemi tři dary: zrcadlo, kterým ji kdysi bohové vylákali z jeskyně, bájný meč, který Susanoo nalezl
v těle zabitého draka, a šňůru s korálky magatama. Zatímco zrcadlo je dodnes uchováváno v Ise a meč v Nagoji, šňůra s korálky by měla být uložena a uctívána
přímo v císařském paláci, kde ji nový císař převezme vždy po nástupu na trůn.
Do Velké země četných ostrovů sestoupil Ninigi v oblasti Hjúga na dnešním ostrově Kjúšú. Postavil si tam palác na hoře Takačiho a zakrátko se oženil
se Sakujabime, půvabnou dcerou pozemského boha Ójamacumiho. Ten si však přál, aby si Ninigi vzal za druhou ženu i jeho starší dceru, která byla mimořádně nehezká.
Ninigi odmítl, a jeho tchán mu proto řekl: "Kdyby sis vzal obě dcery, byl by tvůj život pevný jako skála, nic by jej nemohlo ohrozit a trval by věčně.
Protože sis ale nechal jen mladší a hezčí dceru, bude tvůj život křehký jako květ sakury." Proto Ninigovi potomci, a tedy později i japonští císařové,
přestali být nesmrtelnými.
Ninigovi synové a vnuci úspěšně ovládli velkou část ostrova Kjúšú. Jeho pravnuk Džimmu se však rozhodl opustit palác na hoře Takačiho a vydal se dobývat
i ostatní části ostrovní říše. Nakonec se usídlil ve středu hlavního ostrova Honšú, v okolí místa Naniwa (dnešní Osaka), kde založil japonské císařství a sám
se stal jeho prvním císařem, zakladatelem dodnes vládnoucí dynastie. Stalo se to první den prvního lunárního měsíce roku 660 před naším letopočtem.
Popisem založení japonského císařství končí první ze tří částí kroniky Kodžiki, která obsahuje výhradně mýty a báje. V dalších částech se popisují dějiny
Japonska za panování prvních třiceti tří císařů a císařoven - až do vlády císařovny Suiko, která žila v letech 554 - 628. V líčení novějších událostí narůstá
historická hodnověrnost záznamů a například reálná existence císařovny Suiko i několika jejích předchůdců je již doložena i z různých jiných pramenů.
