Rozpis tréninků
Út 20.11.2018 17:00 - 18:00 : Přípravka
                                       (Marcel)
17:00 - 19:00 : Mladší žáci
                                       (Michal)
17:00 - 19:00 : Starší žáci
                                       (Michal)
Čt 22.11.2018 17:00 - 18:00 : Přípravka
                                       (Marcel)
17:00 - 19:00 : Mladší žáci
                                       (Michal)
17:00 - 19:00 : Starší žáci
                                       (Michal)
Út 27.11.2018 17:00 - 18:00 : Přípravka
                                       (Marcel)
17:00 - 19:00 : Mladší žáci
                                       (Michal)
17:00 - 19:00 : Starší žáci
                                       (Michal)

Misogi - Vyhánění duchů

Nádherný článek popisující Misogi od autora Miroslava Kodyma, prezidenta ČAA (Česká Asociace Aikido) v ČR.

Misogi v šintó

Misogi (misogi harai, harai, óharae) je jedním z nejstarších a nejdůležitějších obřadů očišťování japonského náboženství šintó. První zmínky o purifikačních praktikách jsou dochovány z 8. století v japonských mýtech Kodžiki. Původně se očišťování, jako forma vymýtání zlých vlivů a potlačení nepříznivých rysů člověka, provádělo dvakrát do roka převážně způsobem omývání pod tekoucí vodou. Postupně se přidávaly další rity očišťování a obnovování, které sloužily k odstranění stigmat provázejících důležité momenty lidského života jako jsou začátek roku, narození, smrt, neštěstí, v Japonsku časté zemětřesení, ale i noční můry a špatná znamení. Přibylo mnoho dalších způsobů, jak očistu provést: pomocí soli rozhozené v domě; rozmístěním šípů, které do sebe pojímaly nečistotu a koncem roku byly při obřadu spáleny; v osmidenním obřadu modliteb, meditací a regeneračním rituálu vnoření se do ledové zimní vody; pobytem pod vodopádem (jin) prýštícím z hory (jang) tzv. takišugjó; výstupem na posvátnou horu; přihlížením dramatickému představení; ale i prostým omytím rukou a vypláchnutím úst před vstupem do chrámu. Kněz šintó může provést očistu i pouhým mávnutím krátké hůlky s proužky bílého papíru (gohei).

Očistné rituály šintó vycházely z předpokladu, že je nutné se všem znečištěním vyhnout a pokud se nahromadí, je potřeba nečistoty periodicky odplavovat purifikační a obnovovací obřadní procedurou tak, aby výsledkem bylo subjektivní obnovení původního stavu čistoty. I mnohé jiné náboženské systémy věnují pozornost principům očišťování, a zvláště pak očistě ducha. Například křesťané se svými hříchy pravidelně předstupují k svaté zpovědi. Cesta bohů (šin-tao) klade na čistotu a očistu mimořádný důraz. Jádro šintoistického ideálu čistoty spočívá ve snaze vést čistý a upřímný život pod ochranou božství (kami). Ve vlhkém podnebí Japonska je i z praktického hlediska tělesná čistota prvořadá a je vždy spojena s očistou duchovní. Toto pojetí pak vyjadřuje jak abstraktní princip, tak konkrétní přirozené jsoucno a bytí člověka v univerzu, a usiluje o harmonickou jednotu všech přírodních jevů. Kami, „to, co je nahoře“ a co člověka přesahuje, zaplňují japonskou krajinu, jsou všudypřítomné a je jedno, zda se projeví ve stromu, hoře či kameni. Kult kami tak postihuje úctu k přírodě i k předkům, je odpovědností vůči duchovní kontinuitě a tradicí země vycházejícího slunce par excellence. Japonci v kami spatřují zdroj života a požehnání, proto je vzývají a obracejí se k nim s prosbou o požehnání. Nemusí přitom příslušet k rigorózní sektě či navštěvovat chrámy, stačí jim pořídit si domácí svatyni (kama-dana). Aby před kami mohli předstoupit a byli pro ně přijatelní, pravidelně podstupují očistné procesy. V průběhu některých forem očišťování často téměř obětují vlastní identitu, aby ji v obnovovacím procesu opět sami nabyli. Sebeobětování, fyzická námaha a tělesné vypětí mají duchovní ráz a obnova znamená změnu a návrat k prvotnímu stavu čistoty.

Misogi v budó

Misogi je pojem pocházející především z šintó. To je však jen jedním kamínkem celkové náboženské mozaiky a jako žádnou jinou z japonských tradic nelze šintó poznávat a interpretovat izolovaně. Dnešní japonské „náboženství“ vytvářelo sedmero složek: šintóizmus, taoizmus, buddhizmus, konfucianizmus, křesťanství, lidové náboženství a nové náboženské směry (tenri-kjó, sóka gakkai aj.). Jeho podstatou je koexistence mnoha tradic v rámci jedné cesty. Zájemce o hlubší pochopení náboženských východisek současné japonské kultury a projevů jejich cest nalezne dostatek odborných materiálů i u nás (H. Byron Earhart: Náboženství Japonska; přímo z oblasti budó texty PhDr. I. Fojtíka aj.).

Stopy původních náboženských praktik či filozofických východisek lze nalézt v celé hierarchii vztahů a jednání při praktikování většiny disciplín budó (zakladatel, tradice, učitel, žák), ani etiku a etiketu dnešních dódžó si bez nich nelze představit. Některé principy šintó, včetně očistných cvičení například pod horským vodopádem či tisícem seků mečem, původně jistě mnohem více náboženské, pronikly i do moderního budó. Symbolikou šintó je pravděpodobně prostoupeno i mnoho dalších prvků a cvičení v různých japonských bojových uměních, v některých více (sumó), v jiných méně.

Otázkou zůstává, zda je třeba i dnes po šintoistických kořenech pátrat. Co nám Evropanům může přinést velmi specifické šintó? Vždyť šintóizmus, tato forma původně „náboženské“ výchovy bez teologie a dogmatů, se v moderní historii a zvláště v letech druhé světové války stalo japonským státním náboženstvím, dogmatem a pro mnohé synonymem tmářství, fanatizmu a nelidskosti. I fanatičtí kamikaze byli šintóisté v samurajské tradici poslední a definitivní formy Misogi – seppuku. Můžeme se inspirovat nebo dokonce řídit požadavky bušidó, ve skutečnosti pravidly středověkých „námezdních žoldáků“? V praxi možná tak v cizinecké legii a na samuraje si můžeme jen hrát. Samurajské historky ovšem mají rádi všichni stoupenci budó, i když ti starší a zkušenější by to často nepřiznali. Proč si tedy trápit tělo šintóistickým „cvičením“ a neučinit si poslední den roku příjemnějším?

Například v aikidó se po úvodních dechových cvičeních zaujímá pozice gaššó (meditační cvik v pozici s rukama sepjatýma před obličejem), před vlastním procvičováním technik se „pádluje na symbolické lodi“ (torifune undó) nebo seká pomyslným mečem do mnoha směrů (šiogiri undó). Na otázku o smyslu a původu zmíněných cvičení mě kdysi jeden z mých prvních učitelů odpověděl poukázáním na hluboce nábožensky založeného zakladatele aikidó. I když dnes po letech vím, že zmíněná cvičení lze logicky či „technicky“ vysvětlit, již nejeden z noviců aikidó mně jako učiteli nesměle položil otázku. Její řešení mu pro pokračování v praxi aikidó i jako věřícímu křesťanovi připadalo osobně neschůdné. Jsou aikidisté šintóisté či buddhisté? Musí se zakladateli aikidó uklánět a ruce sepínat? V naprosté většině nejsou ani šintóisty, ani buddhisty, i vzhledem k výchově a známým historickým skutečnostem, jsou převážně mladí čeští aikidisté dokonce nejčastěji neznabohy. Některý z nich možná inklinuje k obrazoboreckému zenovému buddhizmu, jiný třeba pravidelně navštěvuje katolický kostel, k šintoizmu si někdo najde vztah jen naprosto výjimečně. Přesto se svobodně uklánějí, spínají ruce a někteří z nich dokonce věnují každoročně alespoň hodinu očistě své i svého dódžó.

Kolik prvků náboženství, filozofie, kultury, nebo chcete-li „japonského ducha“, je pro studium budó nezbytných a kolik jich lze postrádat? Toť kardinální otázka. Odpovědí na ní může být koncept šinge muhó.

Tato myšlenka doslovně přeložená znamená „vše mimo ducha je chaos“. Bez, v našem případě „japonského“, ducha a bez kokoro (srdce) by byla praxe budó jen obyčejným nácvikem agresivních metod, vyjádřeným v struktuře té či oné disciplíny. Když z bojových umění odstraníme jejich spirituální stránky, uzříme vyznavače boje toliko praktikující techniky kdysi vytvořené k zabití lidské bytosti. Jejich činnost tak může být jen záminkou k provozování legálního a uspořádaného násilí. V lepším případě, o čemž ostatně svědčí současná realita některých disciplín, třeba i úspěšným, ale duchovně, technicky, časově i jinak limitovaným druhem sportovního vyžití.

Jedním z nejmohutnějších projevů japonského tvůrčího ducha je kompilace, uspořádání či obměna detailu, aranžmá jednotlivostí do dokonalého celku. Náboženské a myšlenkové kořeny, ať již šintoistické, taoistické, buddhistické či konfuciánské, které se v budó výrazně projevují, poukazují na význačný rys společný všem oblastem japonské kulturní tradice a umělecké tvorby – eklektizmus za účelem vytvoření duchovní syntézy. Instituce duchovních cest (dó), která takto vznikla, nebyla ani v Japonsku provozována náboženskými mysliteli, ale lidmi, kteří se ve své praxi duchovní, tvůrčí i praktické pokoušeli o hlubokou syntézu ducha i těla. Koncepce a projev jednotlivých dó spojily praktickou životní zbožnost s estetikou a duchovní zkušenost s tělesnou v celek, který je samou esencí japonské kultury. Adepti těchto cest mnohdy pokročili v integraci jednotlivých aspektů duchovního života nejdále. A budó je všemi svými kořeny jednou z nejvýraznějších japonských duchovních cest.

Při jeho studiu není nezbytně nutné zabývat se japonským zenem, neřkuli šintóizmem, a přesto se pro mnohé Evropany může cesta bojových umění stát nejen dočasným, ale celoživotním koníčkem, dokonce přímo životním stylem. Budó však nemůže přestat být japonským bojovým uměním. Nemůže přepsat minulost a oddělit se od svého kulturního pozadí. Ona kardinální otázka a problém jsou základní a nabývají na důležitosti tím více, jak se od minulosti i kořenů budó vzdalujeme, jak časem spojitost s duchovními či náboženskými východisky danými zakladateli disciplín přirozeně slábne.

A proto, i když cvičíme například aikidó, z hlediska časového určení vzniku velmi mladé a moderní budó, měli bychom vnímat a přijímat poselství jeho velmi prastarého japonského původu a kořenů. V pozici seiza se přece na cvičení bojových technik připravujeme, ač často o meditaci nebo zenu víme velmi málo. Pozici gaššó přece praktikujeme, ač často o šintó nevíme skoro nic. Nacvičujeme vcelku praktické, neboť jsou přítomny téměř ve všech současných systémech boje beze zbraně (kde se tak ovšem nenazývají), techniky boje a nazýváme je přece kotegaeši (místo „hod vnějším výkrutem zápěstí“), tenči nage (místo „hod vzad s vychýlením ve směru země nebesa“), nebo šio nage (místo „hod do čtyř směrů“). Nemusíme se přece při tom ani učit japonsky.

A tak i dnes pro adepta budó a v České republice může být Misogi, tento starý původně šintóistický očistný rituál se všemi svými tělesnými i duševními aspekty, současně očistou těla (tělesnou hygienou), srdce (duševní disciplínou provozovanou za účelem sebeuvědomění), místa (očistou místa, kde člověk žije nebo cvičí budó) i duše (vnitřním očištěním). Může mu posloužit k získání pevného ducha, rozvíjet jeho ki a přispívat k jeho zmoudření. Moudrý člověk přece využívá i zdánlivě neprospěšných věcí, kterým občas ani sám dokonale nerozumí, ke svému užitku. S jejich prožitkem roste i jeho osobní zkušenost, a ta mu pak třeba časem umožní zpětně porozumět.

"Kyčelní ohyb je nejsilnějším pohybem, jehož je člověk schopen. Je to vrcholový pohyb vrcholového lovce !"
Dan John
Kalendář akcí
Prázdný
Novinky na webu
Nejsou